Emilka už večer neusíná během vteřiny. Dosud jsme jí dávali usínat do ložnice, k sobě do obýváku jsem ji brala až když jsem šla spát. V pátek ji Petr našel smějící se na kraji postele, šla potichu za námi... Už je v ní velká duše, která ví, kde nás hledat :-) Takže bylo rozhodnuto pro nastolení nového režimu pro obě holky. Postýlka šla z obýváku do pokojíku a holky usínají spolu. Všechno klaplo, dokonce i Julie to poměrně dobře vzala. Jediné, co se změnilo pro mne je to, že musím v noci udělat 3 až 4x asi deset kroků navrch, když si Emka žádá občerstvení - no, jedu trochu v režimu autopilot, ale zase to přineslo jiné kompenzační výhody :-)
Emilka chodí o trochu dříve. S Julkou čteme knížky v obýváku a až Emka usne a Juli už vypadá, že by usnout mohla, tak se odebeře do postele ona, ode mne už jen pusa a přání hezkých snů a odcházím. Zatím se nám bohužel pokaždé povedlo Emilku opět probudit, neb Julie nedokáže šeptat a mluvit prostě pořád musí. Emilce jsem dala napít, holky si pak něco broukaly, Emka trochu pokňourala, ale obě byly za 15 min tuhé. Což je velká změna, Julie dosud vyžadovala přítomnost dokud neusnula, jak se člověk hnul bylo zle. Takže jsem šťastná jak blecha, že tam nemusím se zavřenýma očima hodinu ležet (občas se mi stalo, že jsem usnula taky). Tajně jsem v tento pokrok doufala, spoléhala jsem na to, že když bude jednou mít Emilčinu společnost, tak bude spokojená. Navíc se zdá, že ji to uspokojí i v noci, to Emilčino dýchání, a tudíž již třetí noc prospala celou ve své posteli a já jsem byla ušetřena kopanců do hlavy a břicha. Neřadím se mezi příznivce společného spaní s dětmi... Pomazlím je předtím, potom, kdykoli, ale nohy a ruce narvané v puse, očích, břichu a pod krkem jsou pro můj spánek prostě vražedné :-)
A tak když poměrně v klidu spím, tak mám náladu i na to kolo. Čekali jsme včera déšť, přišlo jen deset kapek, tak jsem ozkoušela kratší trasu pro moje a Emilčiny cyklotoulky (tahle byla ověřená už i s Julinkou).
